Hlavní stránka

Hledání podle čeledí/řádů

Amarylkovité
Aralkovité
Aronovité
Bobovité
Boltcovitkotvaré
Borovicovité
Brutnákovité
Bukovité
Čekankovité
Hluchavkovité
Hořcovité
Hvězdnicovité
Javorovité
Jitrocelovité
Kakostovité
Kapraďovité
Kopřivovité
Krtičníkovité
Leknínovité
Liliovité
Lilkovité
Lípnicovité
Lípovité
Lomikamenovité
Leknínovité
Miříkovité
Morušovníkovité
Netýkavkovité
Osladičovité
Papratkovité
Pečárkotvaré
Plavuňovité
Podražcovité
Prvosenkovité
Pryskyřníkovité
Pryšcovité
Rdesnovité
Růžovité
Silenkovité
Svlačcovité
Šťavelovité
Třezalkovité
Vřesovcovité
Violkovité
Vrbovité
Vřesovcovité
Vstavačovité
Zárazovité
Zemědýmovité
Zimolezovité
Zvonkovité

Hledání podle názvu

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
Ch
I
J
K
L
M
N
O
P
R
Ř
S
Š
T
U
V
Y
Z

Hledání podle latinského názvu

A
B
C
D
E
F
G
H
Ch
I
J
L
M
N
O
P
Q
R
S
T
U
V

Hledání podle léčivých účinků

Alergie

Angina-horečky

Cukrovka

Dna

Dýchací cesty

Hemoroidy

Chřipka-nachlazení

Imunita - posílení

Kašel

Kožní onemocnění

Krev čistící prostř.

Krevní oběh

Krvácení

Křečové žíly

Nádory

Paraziti

Průjem

Rány-hojení

Revmatismus

Trávení

Zácpa

Záněty

Terminologický slovníček

Použitá literatura

O stránkách

[CNW:Counter]

Rostlinná pletiva

Pletiva je seskupení propojených buněk se stejnou stavbou i funkcí. Vznikají:

a) dělením buněk dělivých pletiv – pravá pletiva
b) druhotným seskupením buněk – nepravá pletiva (plektenchym hub).

Vznik pletiv je odrazem výrazné specializace buněk vývojově pokročilejších rostlin.

 

Rozdělení pletiv

podle dělivé schopnosti:

podle tvaru a stavby:

podle původu a převládající funkce:

 

Pletiva dělivá (meristémy)

Dělivá pletiva si zachovávají trvale či dočasně schopnost dělení buněk. Jejich těsně k sobě přiléhající buňky charakterizuje velké jádro, značné množství cytoplazmy a vysoká intenzita látkové přeměny. Z původního dělivého pletiva (protomeristému), tj. z jedné či několika buněk, vznikají prvotní (primární) meristémy. Vyskytují se ve vegetačních vrcholech kořenů a stonků, v listech; dělivé pletivo v kolénkách trav podmiňuje známé napřimování polehlých stébel.
Pro rostliny mají velký význam druhotné (sekundární) meristémy, které vznikají obnovením dělivé funkce již rozlišených, trvalých pletiv. Nejdůležitější druhotné meristémy představují kambium (mízní pletivo) a felogén (korkotvorné pletivo), vyskytující se u druhotně tloustnoucích rostlinných orgánů.

Pletiva krycí

Pokrývají povrch rostlinných orgánů, chrání rostlinu proti nepříznivým vlivům vnějšího prostředí. Prvotním krycím pletivem je pokožka. Pokožka nadzemních orgánů se nazývá epidermis, pokožka kořene rhizodermis (z řec. rhiza= kořen). Pokožku většinou tvoří jediná vrstva těsně k sobě přiléhajících buněk bez chloroplastů (s výjimkou průduchů). Na povrchu pokožky nadzemních částí je kutikula, jejíž tloušťka je závislá především na druhu rostliny (nejsilnější bývá u rostlin suchých stanovišť). Kutikula je tvořena látkou tukovité povahy - kutinem. Na povrchu může být pokryta i vosky (ve formě zrníček i souvislého povlaku, např. ojínění některých plodů). Po kutikule s tímto voskovým povlakem voda snadno stéká. Současně kutikula výrazně snižuje ztráty vody výparem.

U většiny rostlin vyrůstají z pokožkových buněk jednobuněčné nebo vícebuněčné chlupy (trichomy). Mívají velmi rozmanitý tvar, délku či hustotu a často bývají důležitým systematickým znakem. Trichomy rozlišujeme podle funkce na:

Přeměnou trichomů vznikají ostny (růže, ostružiník, angrešt aj.), které lze poměrně malým bočním tlakem odloupnout.

Druhotným krycím pletivem je korek. Pokožka se při ztloustnutí stonku trhá a je nahrazena mnohovrstevným korkovým pletivem. Tento jev lze dobře pozorovat na zelených přírůstcích angreštu, které během léta postupně od báze hnědnou. Pod pokožkou se totiž zakládá druhotný meristém zvaný felogén, který směrem dovnitř stonku vytváří živé buňky zelené kůry (obsahují četné chloroplasty) a na vnější stranu odděluje buňky korku. Ztloustnutím buněčných stěn korkové buňky odumírají a postupně jsou vyplněny vzduchem. Korek tím získává své vynikající vlastnosti, díky kterým zajišťuje tepelnou a mechanickou ochranu vnitřních pletiv, omezení výparu vody a propustnosti plynů, ochranu před bakteriemi či houbovými infekcemi, před některými živočichy apod. Buňky korku rovněž kryjí např. jizvy po opadlých listech.

Druhotná krycí pletiva, vznikající činností felogénu, vytvářejí na povrchu druhotně tloustnoucích orgánů druhotnou kůru. Většina dřevin pod prvním felogénem zakládá další felogény, přičemž všechna pletiva ležící vně odumírají, tloustnutím a vysychhaním se trhají a vytvářejí tzv. borku.

Pletiva provětrávací

Provětrávací pletiva zprostředkovávají spojení rostlinných pletiv s okolím; zejména umožňují výměnu plynných látek (CO2, O2, H2O) při fotosyntéze, dýchání a výparu vody (transpiraci). Z hlediska výměny plynů jsou důležitou součástí těchto pletiv i mezibuněčné prostory (interceluáry), které prostupují rostlinné tělo. Silně vyvinutý systém interceluár je znám u bažinných rostlin.
U nižších rostlin dostačuje difúze plynů buněčnými stěnami. U vyšších rostlin se v průběhu evoluce, především v souvislosti s jejich přechodem na souš, vytvořily specializované útvary navazující na mezibuněčné prostory - průduchy a čočinky.

Průduchy (stomata) se vyskytují ve všech mladých zelených částech vyšších rostlin (řasy ani houby průduchy nemají). Jsou vyvinuty hlavně na spodní straně listů a jsou-li i na jejich svrchní straně, je jich tam ve srovnání se spodní stranou mnohem méně. Pouze u vodních rostlin se vzplývavými listy jsou průduchy umístěny na svrchní straně listové čepele. Průduchy vznikají rozdělením jedné buňky mateřské; mezi oběma dceřinnými svěracími buňkami vznikne skulina průduchu, umožňující přímý styk rostliny s okolním prostředím. Svěrací buňky jsou ledvinovitého tvaru a obsahují vždy chloroplasty. Vnitřní, vydutá stěna svěracích buněk je ztloustlá, zatímco vnější stěna je tenká. Mechanismus otevírání a uzavírání průduchů je velmi složitý, souvisí zejména s obsahem vody ve svěracích buňkách. Nasávají-li svěrací buňky vodu, dochází ke změně jejich tvaru a průduch se otevírá; snížení obsahu vody ve vakuolách naopak vede k uzavření průduchové skuliny. Zda je průduch otevřen či uzavřen ovlivňuje řada faktorů, hlavně regulační látky, světlo, koncentrace některých iontů (K+) aj. Hlavním smyslem průduchové regulace je umožnit maximální přísun CO2 do listu za únosných ztrát vody.

Stavba, velikost i počet průduchů odrážejí přizpůsobení rostlin daným stanovištním podmínkám (hlavně vlhkosti půdy a ovzduší). Velikost průduchů nejčastěji kolísá v rozmezí 0,02-0,03 mm, jejich počet dosahuje až několika set na 1 mm2 (maximální počty jsou příznačné pro bahenní a vodní rostliny).

Pokud se vytváří místo pokožky druhotné krycí pletivo, korek, je část průduchů nahrazena čočinkami (lenticelami). Pod pokožkou se diferencuje felogén, který pod průduchem produkuje volné, tenkostěnné, nezkorkovatělé buňky. Ty se hromadí, až nakonec protrhnou původní pokožku a vzniká lenticela. Zvláště nápadné čočinky jsou vidět na tloustnoucím kmeni břízy nebo na větvích bezu černého; jako drobné hnědavé jizvičky jsou čočinky patrné i na bramborových hlízách. Na zimu se skoro všechny čočinky uzavírají souvislou vrstvou či vrstvami zkorkovatělých buněk (otevřené čočinky by totiž nechránily dřevinu před ztrátami vody). Na jaře, v souvislosti s obnovením činnosti felogénu, opět nahromaděné tenkostěné buňky protrhnou uzavírací vrstvu a tím obnoví funkci lenticely. Na rozdíl od průduchů se čočinky nemohou dočasně uzavírat a v létě zůstávají trvale otevřeny.

Pletiva nasávací

Koncová část kořene suchozemských rostlin je kryta pokožkou (rhizodermis), která na rozdíl od epidermis nemá nikdy průduchy, ani kutikulu a obvykle v ní chybějí i plastidy. V určité vzdálenosti od vzrostlého vrcholu se začínají buňky pokožky vychlipovat a vytvářet jednobuněčné kořenové vlásky, které se prodlužují vrcholovým růstem. Buňky kořenových vlásků jsou tenkostěnné, dobře prostupné pro vodné roztoky živin. Jejich tvorbou se mnohonásobně zvětšuje absorpční plocha kořene. Životnost kořenových vlásků je omezena jen na několik dní. Tím, že nové se tvoří postupně blíže vzrostlého vrcholu, se zóna kořenových vlásků postupně posunuje ve směru růstu kořene, a tak se rostlina dostává do nového prostředí, z něhož čerpá živiny.
Mezi nasávací pletiva lze řadit i haustoria parazitických rostlin (např. jmelí); těmito přeměněnými kořeny získávají paraziti živiny z cévních svazků hostitele.

Pletiva vyměšovací

Slouží k vylučování nebo hromadění různých produktů metabolismu rostlin. V podstatě stejnou stavbu jako průduchy mají vodní skuliny (hydatody), díky kterým se z těla vytlačuje přebytečná voda v kapalném stavu, když je vzduch nasycen vodními parami a vypařování vody v plynném skupenství je ztíženo. Často nemají možnost se uzavírat. Jejich činnost lze pozorovat např. na listech kontryhele, kde se brzy zrána tvoří na okrajích malé kapky vytlačené vody (gutační kapky), které nakonec stečou do středu listu.

Nejčastěji v květech se vytvářejí speciální žlázky, medníky. Mají obvykle podobu žláznatých terčů nebo valů na květním lůžku, mnohdy se vytvářejí i na korunních či okvětních lístcích. Medníky vylučují sladké cukerné roztoky (nektar), lákající hmyzí opylovače.

Charakteristickým znakem mnohých rostlin, např. pryčcovitých, mákovitých, zvonkovitých, je výskyt specializovaných buněk, mléčnic, obsahující v centrální vakuole mléčnou šťávu (latex). Latex některých rostlin je velmi vzácnou surovinou, např. u kaučukovníku pro výrobu přírodního kaučuku. Mléčnice jsou známy též u některých skupin hub, např. ryzců.

Pletiva vodivá

Vodivou soustavu tvoří soubor cévních svazků, umožňující transport vody a v ní rozpuštěných látek v rostlinném organismu. Pravé cévní svazky mají část dřevní - xylém (z řec. xýlon = dřevo) a část lýkovou - floém (z řec. phloiós = lýko). Xylém přivádí roztoky minerálních látek z půdy (vede transpirační proud) prostřednictvím kořenů a stonků do listů. Floém vede opačným směrem produkty fotosyntézy - asimiláty (vede asimilační proud), a to jak k místům potřeby, jako jsou vzrostlé vrcholy stonku či kořene, tak k místům jejich ukládání (cibule, hlízy, semena apod.)

Z prvotního meristému (prokambia) vznikají v cevním svazku prvotní xylém a prvotní floém. Jestliže se tímto způsobem celé prokambium diferencuje na trvalá pletiva, vzniká uzavřený cevní svazek, který druhotně již netloustne (u jednoděložných). U většiny rostlin se však část prokambia zachovává a vytváří druhotné dělivé (mízní) pletivo - kambium. Kambium odděluje směrem k obvodu druhotné lýko a dovnitř druhotné dřevo; vzniká otevřený cévní svazek a stonek či kořen druhotně tloustnou. U dřevin se aktivita kambia během roku mění, má periodický charakter. Z jara, při dostatečném zásobení vodou, odděluje tenkostěnné buňky s větším průměrem, později v létě vznikají dělivou činností kambia buňky tlustostěnné, s malým vnitřním průměrem. Zvlášť nápadné je to v druhotném dřevě; po hustém letním dřevě z předchozího roku, tvořeném relativně pomalu rostoucími buňkami s tlustšími buněčnými stěnami, následuje řídké jarní dřevo dalšího roku. Tak vzniká hranice mezi přírůstky jednotlivých let - letokruhy. Šířka letokruhů je závislá na druhu dřeviny a též vnějších podmínkách, např. v suchých letech bývají přírůstky užší. Zákonitostí tvorby letokruhů se využívá i při vysvětlování klimatických změn v minulosti, datování archeologických nálezů apod.

Podle vzájemného postavení lýka a dřeva rozeznáváme čtyři základní typy cévních svazků:

Lýkovou část cévního svazku tvoří sítkovice a buňky lýkového parenchymu a lýkového sklerenchymu. U krytosemenných tvoří sítkovice řada protáhlých živých buněk (tzv. články sítkovic); ty jsou navzájem spojené proděravělými přepážkami, které připomínají síto. Činnost sítkovic je časově omezena a pouze výjimečně (např. u lípy) trvá déle než jedno vegetační období. Otvory v přepážkách se totiž ucpávají kalózou, látkou polysacharidové povahy, a tlakem okolních pletiv se deformují. Jejich funkci zjara převezmou nové sítkovice vytvořené kambiem. Sítkovicemi je veden proud asimilační z listů do rostoucích orgánů, zásobních pletiv apod. Lýkový parenchym mívá převážně zásobní funkci a pomáhá rozvádět látky na krátké vzdálenosti, lýková sklerenchymatická vlákna (s funkcí zpevňovací) dosahují u některých rostlin značných délek (např. u lnu až 120 mm); toho se využívá v textilním průmyslu.

Dřevní část cévního svazku tvoří hlavně cévice (tracheidy) a cévy (tracheje), vedoucí transpirační proud. Cévice jsou vývojově původnějším typem vodivých elementů, dosahují délky jen několik mm. Mají protáhlý tvar s výrazně zešikmenými konci, na příčném řezu bývají typicky pěti- či šestihranné; v období vlastní činnosti jsou již mrtvé. Cévy tvoří dlouhé řady trubicovitých buněk (u lián až několik metrů dlouhé), jejichž příčné přepážky se rozpustily. Bývají zpevněny nejčastěji kruhovitými, šroubovitými nebo síťovitými výstuženinami. Přítomnost cév charakterizuje vývojově výše postavené skupiny rostlin; nevyskytují se např. u jehličnanů, které mají anatomickou stavbu vodivých pletiv jednodušší než listnaté dřeviny. Kromě cévic a cév jsou součástí xylému dřevní parenchym a dřevní sklerenchym (dřevní vlákna) s obdobnými funkcemi jako v lýkové části.

Pletiva zpevňovací

Zpevňovací neboli mechanická pletiva zajišťují rostlinným orgánům potřebnou pevnost, pružnost a současně se podílejí na zabezpečení transportu látek cévními svazky (chrání např. vodivé buňky před nežádoucími deformacemi). Mechanická pletiva reprezentují kolenchym a sklerenchym. Nejméně jsou tato pletiva rozšířena u vodních rostlin, které jsou nadnášeny vodou, naopak nejvíce vyvinutá bývají u dřevin.

Pletiva asimilační

Tato pletiva slouží k fotosyntetické asimilaci oxidu uhličitého. Jsou tenkostěnná, parenchymatická, s bohatým obsahem chloroplasů. Fotosyntéza u vyšších rostlin probíhá zpravidla v listech, v nichž je dostatečný přístup světla zabezpečen umístěním asimilačního pletiva těsně pod pokožkou listu (palisádový parenchym). Asimilační funkci mají také mladé stonky, nezralé plody apod.

Pletiva zásobní

Zásobní pletiva slouží rostlinám k ukládání zásobních látek, především cukrů, tuků a bílkovin. Převážně jsou tvořena parenchymem a sklerenchymem, v jejichž buňkách se tyto zásobní látky, včetně vody, hromadí (např vodní pletiva kaktusů). Zásobní pletiva se nacházejí zejména v oddencích, hlízách, cibulích, bulvách, živném pletivu či dělohách semen, plodech, kořenech i ve stoncích.