Hlavní stránka

Hledání podle čeledí/řádů

Amarylkovité
Aralkovité
Aronovité
Bobovité
Boltcovitkotvaré
Borovicovité
Brutnákovité
Bukovité
Čekankovité
Hluchavkovité
Hořcovité
Hvězdnicovité
Javorovité
Jitrocelovité
Kakostovité
Kapraďovité
Kopřivovité
Krtičníkovité
Leknínovité
Liliovité
Lilkovité
Lípnicovité
Lípovité
Lomikamenovité
Leknínovité
Miříkovité
Morušovníkovité
Netýkavkovité
Osladičovité
Papratkovité
Pečárkotvaré
Plavuňovité
Podražcovité
Prvosenkovité
Pryskyřníkovité
Pryšcovité
Rdesnovité
Růžovité
Silenkovité
Svlačcovité
Šťavelovité
Třezalkovité
Vřesovcovité
Violkovité
Vrbovité
Vřesovcovité
Vstavačovité
Zárazovité
Zemědýmovité
Zimolezovité
Zvonkovité

Hledání podle názvu

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
Ch
I
J
K
L
M
N
O
P
R
Ř
S
Š
T
U
V
Y
Z

Hledání podle latinského názvu

A
B
C
D
E
F
G
H
Ch
I
J
L
M
N
O
P
Q
R
S
T
U
V

Hledání podle léčivých účinků

Alergie

Angina-horečky

Cukrovka

Dna

Dýchací cesty

Hemoroidy

Chřipka-nachlazení

Imunita - posílení

Kašel

Kožní onemocnění

Krev čistící prostř.

Krevní oběh

Krvácení

Křečové žíly

Nádory

Paraziti

Průjem

Rány-hojení

Revmatismus

Trávení

Zácpa

Záněty

Terminologický slovníček

Použitá literatura

O stránkách

[CNW:Counter]

Smetánka (pampeliška) (Taraxacum Wigg.)

Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae)

Lidové názvy: pampeliška, mlíčí, husí kap, pleška, lucerny, mléčný lupen

Taxonomická poznámka: Rod pampeliška zahrnuje několik stovek druhů, a to jak pohlavně se rozmnožující, tak i druhy nepohlavní, apomiktické. Zejména druhé jmenované způsobují při určování značné potíže, nehledě na to, že řada druhů dosud nebyla popsána a ani názory na klasifikaci jednotlivých taxonů nejsou jednotné. V zásadě se uznává rozdělení našich pampelišek do cca 8 sekcí, z nichž nejčastější je sect. Ruderalia s několika sty druhů. Právě tato sekce je ve starší literatuře uváděna jako Taraxacum officinale Wigg. - smetánka lékařská, toto jméno se však vztahuje na severské rostliny a pro naše pampelišky je vhodější používat název sekce. Vzhledem k biochemické podobnosti všech mikrospecií (drobných druhů) napříč sekcemi však v lidovém léčitelství nemá význam tyto druhy rozlišovat, léčivé účinky jsou v všech obdobné.

Popis: Je to vytrvalá bylina s dužnatým vřetenovitým kořenem, který bývá až 0,5 m dlouhý a 2 cm silný. Vyrůstá z něj přízemní růžice protáhlých obvejčitých až kopinatých listů, postupně zúžených v řapík, čepel listů je mělce až hluboce kracovitá až kracovitě peřenodílná. Ze středu růžice vyrůstají přímé, duté, křehké, pavučinatě vlnaté až lysé, jednoúborné stvoly. Úbory jsou 20 až 25 mm velké, složené z jazykovitých, sytě až světle žlutých květů, vnější zákrovní listeny jsou čárkovité nebo úzce kopinaté, o trochu kratší než vnitřní listeny, v době květu nazpět ohrnuté. Lůžko zákrovu je bez plevek. Květy mají srostlé obaly a kromě pestíku pětičetné jsou obojaké s korunou na vrcholu pětizubou. Tyčinky jsou souprašné a semeník spodní ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plod je krátce špičatá nažka, s 2 - 3x delším zobánkem a s bílým paprsčitým chmýrem (vzniká z kalicha). Kvete od dubna do července.

Výskyt: Roste na světlých, svěžích až sušších stanovištích, na loukách, travnatých násypech, mezích a úhorech od nížin do horského stupně skoro v celé Eurasii, z Arktidy až do hor subtropů.

Využití: V některých zemích je oblíben salát z mladých bělavých listů, které ještě neobsahují hořké mléko, podobně jako mladé listy hlávkového salátu. Pro vysoký obsah inulinu se doporučuje především jako vhodná a velmi hodnotná zelenina pro diabetiky. Pro tyto účely se rostliny zakrývají nebo pěstují ve tmě. Pražené kořeny lze použít jako kávovinou náhražku obdobně jako kořen čekanky. Rozkvetlé úbory slouží k domácí výrobě pampeliškového vína nebo pampeliškového medu. Úbory také obsahují velké množství pylu s vysokým obsahem bílkovin a poskytují včelám bohatou jarní pastvu.

Sběr pro léčivé účinky

Droga: celá rostlina i s kořenem (Radix taraxaci cum herba)

Obsahové látky: Obsahuje především inulin (v létě průměrně kolem 20 %, ale jeho obsah silně kolísá - zatímco na podzim je jeho obsah až 40 %, klesá na jaře asi na 2 %), hořčiny (taraxacin aj.), steroly, cholin, aminokyseliny, třísloviny, pryskyřice, stopy silice, kaučuk, v mladých listech značné množství vitaminu C a dále karotenoidy a látky s fytoncidním účinkem. Z minerálních látek je významný zejména vysoký obsah manganu a draslíku.

Sběr a sušení: Celá rostlina se vyrývá tak, aby se kořen nepoškodil, před rozkvětem v březnu a dubnu. Někdy se sbírá jen kořen (buď časně zjara nebo na podzim), výjimečně i list (květen, červen).
Kořeny se očistí od země, krátce se opláchnou ve vodě, vytřepou a rostliny se suší ve slabých vrstvách nejprve přirozeným, později umělým teplem, přičemž teplota nesmí přesáhnout 50 °C. Je-li nutno kořeny rozříznout, pak pouze podélně! Droga je bez pachu, slabě hořké chuti, kořen je svrchu červenohnědý, na lomu má širokou bílou kůru a citrónově žlutou vnitřní část. Nedosušené kořeny snadno plesnivějí a tmavnou, suché kořeny je stejně jako většinu ostatních kořenových drog nutno dobře chránit před hmyzem.

Použití: V antice se šťáva z pampelišek doporučovala jako prostředek proti pihám a žlutým skvrnám na kůži, mlékem se léčily záněty očí (odtud i název, odvozený z řeckých slov "taraxis" - zápal očí a "akeomai" - léčit). Slavný arabský lékař Avicenna, který působil v první polovině 11. století, léčil čerstvou šťávou z pampelišek vodnatelnost a překrvení jater. V lidovém léčitelství mnoha zemí byla smetanka velmi oblíbena a pouhý seznam chorob, při kterých se používala, by byl velice rozsáhlý. Dodnes je požívána vnitřně při různých chorobách jater, poruchách zažívání, připisuje se jí vliv na snížení hladiny cholesterolu v krvi, má dobrý účinek při chudokrevnosti a hypovitaminózách. Zevně se používá jako kosmetický přípravek proti uhrům, furunkulóze, k obkladům na hemoroidy a jako celkové tonikum. Šťáva z čerstvých rostlin se doporučovala při únavě a celkové vyčerpanosti, oblíbená byla při jarních bylinných kúrách.

Úbory smetanky

Odkvétající a odkvetlé úbory